#copravectu japonské reálie a francouzská hysterie

Tak nějak se stalo, že jsem zatím absolvovala dvě státnice. Po té první jsem si pořídila vyhlédnutou Nanu z levných knih (aspoň, že jsem ušetřila, víc si nezasloužím) a po té druhé jsem naběhla pro Murakamiho (impulzivní spontánní juchací nákup). Mezitím se asi tak 54175379 stalo, že jsem pro něco musela do knihovny, a tam si mezi učebnicemi psychiatrie ležely Hysterky. Všechno jsem to přečetla a teď vám o tom chci všechno říct.

Emile Zola: Nana

O Naně jsem věděla už od gymplu. Jedna moje spolužačka ji četla. Vypadala zajímavě, ale já četla Flauberta a Maupassanta, ale Zolu ne. Až teď když jsem na ni narazila v levných knihách. Je to jedna z obsáhlé a propracované Zolovy ságy. A je čtivá. Je provokativní, odvážná, dokonale popisná a vyprávějící. Je chytrá jako hlavní hrdinka sama. Ta je tedy spíš vychytralá. A bezradná, marnotratná, příliš krásná, mladá, slavná a z toho všeho šílená. /tohle nejsou žádný spoilery/ Kapitoly jsou dlouhý, ale četla se rychle. Takže takový rychlý přehled života ve druhé polovině 19. století ve Francii, přes kurtizány, divadlo až po zkaženou smetánku.

Asti Hustvedt: Lékařské múzy (Hysterie v Paříži 19.století)

Jaký má Zola přesah jsem zjistila hned v následující knížce, která sice byla umístěná mezi odbornou literaturou - já si spolu s ní z regálu vzala ještě Dětskou psychiatrii a Týrání dětí. Je to ale velmi čtivá studie o Charcotovi, "otci neurologie" jeho pařížské klinice Salpetiere a hysterických pacientkách. Jsou zde příběhy tří pacientek, které se s touto diagnózou léčily. Nevím, jestli léčily je vhodné slovo. Charcot a jeho stážisté (mimo jiné i Babinski a Freud, ale knihou zaznívají i jiná zvučná jména) tou dobou experimentovali s hypnózou, magnetismem a hlavně hysterickými pacientkami. Hlavně díky hypnóze to bylo celkem divadlo, však také přednášky (ukázky stupňů hypnózy na pacientce s diagnózou hysterie) byly veřejnosti volně přístupné a těšily se velkému ohlasu. Kniha je doplněna o dobové fotografie a spoustu zajímavostí nejen z oboru medicíny - řeší i pro tu dobu aktuální spisovatele, malíře a právě vznik fotografie, která dokumentuje ženy trpící touto dnes již neexistující diagnózou.

Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy

Název mi až nepříjemně naznačuje, že jsem ještě nečetla pokrčování Milénia, ale o tom až jindy. Murakamiho novou sbírku povídek jsem musela prostě mít (jako všechno co od něj kdy česky vyšlo) a ani jsem se nemrkla o čem, že to bude. Jak název napovídá, je to o mužích, kteří o ženu přišli nebo se jim vzdaluje, odcizuje, vzpomínají na dávné lásky. S povídkami já mám vždy takový problém, že pro mne vždy hrozně rychle skončí. A u Murakamiho, kde je obrovský potenciál jeho příběhů, mne to štve dvojnásob. Kromě té poslední bych z každé nejradši udělala samostatnou knihu. Opět zde autor zmiňuje mnoho jazzových skladeb ale i Beatles (soubor jiných povídek se pro změnu jmenuje Dance Dance Dance), jsou zde hrdinové na univerzitě (v povídce Yesterday, může připomínat Bezbarvého Cukuru nebo Norské dřevo), ale i starší pánové - plastický chirurg či herec z první povídky, zde autor zmiňuje Strýčka Váňu, ale pozor! v jedné povídce odkazuje na Kafku (opět, po knize Kafka na pobřeží)a děj se odehrává hádejte kde? I když se to hemží názvy japonských měst, vesnic a stanic metra, tak se mi líbí jeho přesah do jiných kultur, zemí a zahrnutí dobové literatury a hudby. Baví mne tahle jeho všestrannost a naprostá nenucenost toho jak tyto informace podává. 

 A co jste poslední dobou četli vy?

Ať mám nějaký tipy pro Ježíška O:-)

♥♥♥