#copravectu přečteno na jaře

Tenhle článek mi dlouho ležel v rozepsaných, těžko říct proč, možná jsem čekala, že ještě nějakou knížku přihodím, ale kvůli zkouškovému na to již tradičně nebyl čas. Teď mám ale seznam aspoň na celé léto!

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Kdo už to tady (hlavně tady ) čte nějakou dobu tak možná zjistil, že tenhle japonský autor je moje srdcovka. Začalo to zcela nevinně, když jsem mamině koupila k narozeninám jeho útlý Afterdark. Ona mi to pak oplatila Norským dřevem a brzy se nám doma nashromáždilo vše co česky vyšlo. Když jsem měla všechno přečtené, tak jsem přešla na anglické paperbacky. I bezbarvého Cukuru (Colourless Tzukuru Tazaki) jsem chtěla nejprve číst v angličtině a měla v diáři poznamenané datum vydání. Jenže! Na letišti v Bruselu jsem místo toho dala šanci Johnu Greenovi a jeho tehdy propagovanénu The fault in our stars. Což byla ovšem chyba, protože (a teď se prosím nikdo neuražte) to fakt nebylo pro mě. Počkala jsem už tedy na český překlad (mezitím vyšel ještě jeden, kterého jsem přelouskala o Vánocích) a za pár dní jsem ho měla přečtený. A Harukiho já mám už přečteného, jako téměř vždy příběhem prostupuje magično, fascinace vlaky a nádražími, motiv sebevraždy, vzpomínky na mládí, gramodesky, jazz a hudba obecně. Ale vždycky mě to baví, útrapy mladého hlavního hrdiny hltám jedním dechem. Nebudu prozrazovat víc, snad jen, že když přišel konec, tak jsem se chvíli nechtěla smířit s tím, že takhle to fakt končí.

Milan Kundera: Směšné lásky

Směsné lásky jsem si chtěla přečíst už od svého pobytu v Portugalsku, kde se Kundera ukázal celkem populární a jeden můj spolužák tuto knihu zrovna četl. Měla jsem takovou mylnou představu (říkám tomu falešná vzpomínka), že knížku máme doma, připadalo mi, že si vyvavuji její obal i to, kde byla v knihovně. Zbytek rodiny mne ovšem vyvedl z omylu, že bychom ji kdy vlastnili a tak jsem si zadala do vyhledávače S m ě s n é lásky (opravdu jsem to napoprvé napsala s překlepem) a objednala si ji. Začala jsem ji číst v autobuse cestou do Německa a bylo s výhodou, že se jednalo o povídky. Ta první Nikdo se nebude smát byla celkem dlouhá, ale čtivá, čtenář je se všemi podrobnostmi uveden do okolností oné doby a chvílemi se může i smát. Zato další, Falešný autostop, nevím proč, nechal mi hořkou pachuť na jazyku, ale za cestu jsem jich zhltla asi polovinu. Dvě jsem pak četla při odpoledním slunci v zimní zahradě, přičemž Doktor Havel po dvaceti letech se mi líbil asi nejvíc a závěrečnou Eduard a Bůh jsem si nechala do letadla a taky se u ní bavila. Byl to můj první Kundera a myslím, že né poslední, je to klasika, která se v knihovně určitě neztratí, navíc přilákala mou pozornost k žánru povídek.

Lewis Carroll: Alice's adventures in Wonderland

Alenku v říši divů a za zrcadlem jsem naopak doma měli, to jsem si pamatovala správně. Byla to knížka od mé babičky a na jedné stránce byla nakreslená šachovnice s rozmístěním figurek. Byla to knížka, kterou jsem jako dítě až zas tolik nechápala, před pár lety ale opět přilákala mou pozornost. Když jsem po maturitě rok studovala angličtinu, tak jsem měla nutkání přečíst si něco lehkého právě v cizím jazyce, ale nikde jsem na ni nemohla narazit. A opravdu bych nečekala, za jakých okolností si ji po pěti letech koupím v Německu. Teda já ji vlastně dostala. K narozeninám. Je to úžasná penguin edice pro mladě čtenáře a když jsme v několikapatrovém knihkupectví narazili na tenhle úžasný stojan, tak už jsme se nehnuli dál xD výsledek je ten, že já mám Alenku a R. Čaroděje ze země Oz. Začala jsem ji číst hned na cestách a jako malá jsem se vydávala do říše divů. Je to tenounký paperback, 130 stran plných obrázků. Většina z vás asi knížku bude znát a nebo třeba filmové zpracování od Tima Burtona, kterého já prostě žeru, ale zrovna tu Alenku jsem mu moc nežrala. Asi to tak prostě je, že srdcovky se nikdy nedají zfilmovat podle našich představ.. třeba Pravidla moštárny.. knížku miluju, ale film se mi nelíbil.. a tak bych mohla pokračovat i dál.. třeba v dalším článku..

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání

Závěrem ještě jeden Murakami, kterého jsem měla rozečteného už nějakou dobu, protožr to není jeho úplná klasika, ale jak on sám s nadsázkou říká, spíše memoáry. V poznámce k překladu pak redaktor novin dodává, že pokud nemáte ambice stát se spisovatelem, nejste nadšeným běžcem nebo oddaným fanouškem japonského autora, tak vás kniha asi moc bavit nebude, a je to přesně tak. Mne ale bavilo jak se měnily destinace spisovatelových ranních běhů, jeho přípravy na maraton, vydávání knih, denní rituály /brzké vstávání, ranní psaní, běhání/ a popisy závodových tratí a pocitů. Četla jsem ji při posledním výletu do Německa a myslím, že pro běžecké recepty a dávky kilometrů se k ní ještě vrátím.

A co momentálně čtete vy?

♥♥♥